nemocnice Na Františku

Musela jsem strávit několik dní v nemocnici na Františku. Svět v nemocnici má svůj rytmus, není tam internet, telefonuje se málo, hodně se spí a pravidelně jí, nemocní berou pravidelně léky, pečují o ně sestričky, s odborným zájmem si vás prohlíží lékaři. Trošku návrat do dětství, kdy se o vás starali dospělí a vy jste se nechali opečovávat, ALE, tenhle návrat je nedobrovolný a spojený s nemocí. Naštěstí jsem opět skoro zdravá, doma a můžu se těšit z léta, práce, lásky a rodiny.

Musela jsem strávit několik dní v nemocnici na Františku. Svět v nemocnici má svůj rytmus, není tam internet, telefonuje se málo, hodně se spí a pravidelně jí, nemocní berou pravidelně léky, pečují o ně sestričky, s odborným zájmem si vás prohlíží lékaři. Trošku návrat do dětství, kdy se o vás starali dospělí a vy jste se nechali opečovávat, ALE, tenhle návrat je nedobrovolný a spojený s nemocí. Naštěstí jsem opět skoro zdravá, doma a můžu se těšit z léta, práce, lásky a rodiny.

Zamilovala jsem se do staré budovy nemocnice Na  Františku, protože jsem se dívala z okna pokoje na krásné střechy starých budov, viděla zapadat sluníčko v zahradě se slunečnými hodinami. Každou hodinu zvonil zvon nemocniční kaple. Nejdřív mě to rušilo, ale rychle jsem si zvykla a zvlášť kolem půlnoci jsem počítala kolikrát zazvonil jasný zvuk zvonu... nevím jestli to bylo kvůli infuzím, které jsem dostávala, ale zdálo se mi, že zvon je náladový a nevyzpytatelný. Někdy zvonil kažou hodinu jenom jednou, ať byla jedna nebo šest hodin. Jindy zvon zvonil poctivě a jasně dělal BIM-BAM tolikrát, kolik bylo hodin.  Nejvíc mně pobavil jednou o půlnoci, když poctivě udělal jedenactkrát BIM-BAM a zmlkl, i když hodinky ukazovali půlnoc. Pomyslela jsem si s despektem:  "Ten zvon si zvoní jak chce!" Ale za pár minut jsem uslyšela zazvonit ještě jedno bim-bam. Pousmála jsem se, tajemný zvon reagoval.  Zvon se pro mě během pobytu měnil, nebyl jenom předmětem. Tento má svoje nálady a srdce,  bavilo mě poslouchat jak právě zvoní. Někdy jenom oznamuje: "celá hodina odbila",  jindy hlásí, kolik je právě hodin. Zvon jaký jinde neslyšíte, zvon s duší. Byla to taková moje dětská hra v nemocničním pokoji mezi cizími ženami, kde jsem si připadala spolu se zvonem bezpečně.

 Teď už jsem doma a se zájmem si čtu o historii této nemocnici se svéhlavým zvonem, který zvoní podle svého záhadného kódu.
A tady je  něco o nemocnici z oficiální webové stránky nemocnice na Františku:
"Jen obtížně bychom hledali zařízení, a to nejen na území republiky, ale i v širším evropském regionu, v jehož prostorách je poskytována lékařská péče nepřetržitě od 14. století. Uprostřed hlavního města, na pravém břehu Vltavy, takový unikát nalezneme – je to Nemocnice Na Františku. Nemocnice se rozvíjí po celou dobu své existence, tedy od roku 1354, kdy Arnošt z Pardubic vysvětil kapli a špitál. Arcibiskup Jan zřizuje v roce 1368 nadaci, která nemocnici zajišťuje další existenci, tuto nadaci zaštiťuje sám císař Karel IV.

V roce 1620 předává Ferdinand II. zakládací listinu nemocnice řádu Milosrdných bratří a nemocnice se dále rozvíjí – při špitálu je zřízena lékárna, počet lůžek se z původních 24 rozšiřuje na 55, v roce 1703 je přistaveno další poschodí a zařízení je schopno přijmout téměř 90 pacientů.
Dar císařovny Marie Terezie umožňuje další zvelebení Nemocnice Na Františku, která se jako pobočka lékařské fakulty stává významnou vědeckou a výzkumnou základnou. V roce 1783 císař Josef II. schvaluje plány na další rozvoj nemocnice.
... Na přelomu století navštěvuje nemocnici císař František Josef s následníkem trůnu Ferdinandem d´Este, aby nemocnici podpořili. Ta záhy disponuje 200 lůžky a stává se tak největším zdravotnickým zařízením v Praze a širokém okolí.
V roce 1847 zde provedl Celestýn Opitz první amputaci končetiny v celkové éterové anestezii v tehdejším Rakousku-Uhersku a v celé Evropě. Anesteziologickou tradici umocnilo ještě v roce 1965 zřízení prvního lůžkového anesteziologicko-resuscitačního oddělení v tehdejším Československu.
Důležitost nemocnice ve středu Prahy podtrhla i taková jména jako T.G.Masaryk, E. Beneš anebo papež Pius XI., kteří se zasloužili o získání značného finančního obnosu, díky němuž mohla být v roce 1926 dokončena dostavba nábřežní části objektu.....

Během II.světové války fungovala nemocnice jako vojenský lazaret pro raněné piloty nacistické Luftwaffe. V roce 1950 byl celý komplex převeden do majetku státu a stává se součástí různých Obvodních ústavů národního zdraví a to až do roku 1992, kdy se nemocnice vyčleňuje z OÚNZ Praha 1. Vzniká tak Nemocnice Na Františku jako příspěvková organizace."

Dobrou noc. Cantadora

úsměv

Sluníčko nesvítí, politická situace je napjatá, ekonomická krize je cítit všude a navzdory tomu každou minutu žijeme, v dobrých a špatných časech. To co můžeme ovlivnit, je právě to, jak se při tom cítíme. Nemůžeme popřít smutek, strach, hněv a jiné emoce. Ale nechci psát o tom. Píšu o tom, jak zacházíme se svým životním darem RADOSTI. Radost v sobě musíme pěstovat, abychom byli duševně zdraví, potřebujeme přijímat kromě jíných pocitů, minimálně třetinu radosti denně, aby byl náš den příjemný. Není to emoce, která snese ignoraci a odmítání.
Byla jsem pár dnů ve Vídni a zlepšila jsem si náladu jenom tím, že se lidi usmívali. Nemyslím si, že mají o tolik lepší život, ale myslím si, že se už naučili víc si vážit  své životy a lépe o ně pečovat. Tam jsem viděla, že člověk člověku opětuje úsměv.  Zdvořile pustí sednout toho, kdo se právě cítí  unaveně, že nevydrží stát tři zastávky... (rozhodně se nežene na jediné volné místo v tramvaji, aby tam byl dřív než paní s třemi nákupními taškami...) Pozdraví, když vstupují do místnosti, kde jsou LIDÉ. Pozdraví, když odchází z místnosti, kde jsou LIDÉ... lidi se vnímají, cítí v prostoru lidskou existenci. Na chvíli jsem pocítila sounáležitost s nimi, byla jsem sice cizinka, ale nebyla jsem cizorodý prvek. Na krátky moment jsem byla ve Vídni a cítila jsem SOUNÁLEŽITOST s nimi. Ano, uvědomila jsem se, co mi tady v Praze chybí, nevidím mezi lidmi sounáležitost, o které mluví Alfred Adler, jako o jednom z tří pilířů duševního zdraví.
Díváme se před sebe, bez očního kontaktu, úsměvu. Bez známky toho, že cítíme, vnímáme, vidíme  vedle sebe dalšího člověka. Díváme se někdy tak odcizeně, že v prostoru není NIC. Léto, matka země nám nabízí paletu radostí. Úsměv k němu patří.
Úsměv je dar. Je to pohled do očí druhého a signál, jsem teď a tady a vidím vás, krásny den, z hloubky duše se raduji, že jsem a můžu být toho všeho součástí.
Nemám v sobě ani dvě skleničky brandy, ani jsem si nedala práska, abych psala tyhle optimistické báje (znám ženu, která by klidně řekla bláboly). To kdyby teď škarohlíd v každém z nás chtěl popřít  lehkost léta, ne, jsem při smyslech. A vím o čem píšu. Hledám radost v našem soužití, ne v rodině, ne na pracovišti, ale jenom tak  na ulici, mezi lidmi. Nechci se smířit s tím, že rozdíl mezi Vídní a Prahou je v tom, že tam se lidi usmívají a cítíte jak vás to hladí a v Praze zamračené tváře lidí zabolí, kradou duši...
Líbí se mi profese fotografa, který může přímo z výkonu své profese lidi požádat: "Úsměv prosím!"
Hezký den. Cantadora

Konflikt. Když sen ví....

První sen snící po konfliktu se ženou, kterou snící  považovala za svojí duchovní matku:
"Vidím se jako pozorovatel, jsem zároveň těhotná žena, zvrací na mě cizí žena. Uhýbám před ní, ale ona jde za mnou a pořád na mně zvrací."
Po prvním snu došlo k úlevě, snící si přestala brát osobně všechny výčitky, kterými ji zahrnula její učitelka. Pro ní byla duchovní průvodkyní, kterou si do té doby idealizovala a bezmezně jí důvěřovala. Když se jí snící postavila a začala s ní mluvit jako s rovnocennou partnerkou, došlo k nečekanému konfliktu ohledně kompetencí a pravomocí.
Hned další noc přišel druhý sen, který měl snící pomoc přijmout realitu.
"V davu lidí stojí malá holčička, kterou si nikdo nevšímá a je tam bez matky. Jdu k ní, chci ji obejmout, ale nedovolí mi to, takže ji proti její vůli zvednu a křičím na lidi: "Hledá se maminka ztracené holčičky." Ale náhle mi dochází, že to děvčátko se nezatoulalo, že jí  matka záměrně opustila a nechala v davu."
Snící se vzbudila s pocitem opuštěnosti a zrady. Cítila hluboký smutek, ale zároveň se jí ulevilo.Došlo jí, že podcenila sílu konfliktu se svojí duchovní učitelkou. Přestala si celou situaci zlehčovat a omlouvat. Mohla teď začít zpracovávat své pravé pocity. Začala tím, že opečovala své vnitřní dítě.
Takhle rychle a účinně sen pomáhá, když je žák připravený. Snící se ulevilo, proces přijetí a zvládnutí  konfliktu přinesl klid a znovunabytou duševní rovnováhu. Zároveň jí konfrontoval s požadavkem stát se sama sobě učitelkou. Čas být žáčkem, který lpí na "vedení/učení někoho jiného" skončil.

Hezký den Cantadora

rajský pocit

Vrátila jsem se z Tater, kde jsme spolu se synem absolvovali pár túr po horách, dobře relaxovali a jeden zážitek je navíc. Nejdřív to tak ani nevypadalo, protože jsem se rozhodli pro výstup k Priečnemu plesu, který byl popsán jako středně náročný. Nakonec jsem tam vůbec nedošla, teď jsem asi autorsky  zabila pointu příběhu. Ale tohle nemá být zážitek plný akce. Přechod přes Malú studenú dolinu je asi nejdůležitější okamžik, který jsem v horách zažila. V tichu, které bylo z obou stran posílené vysokými horami, zvuky plynoucí vody potoka, která opravdu jemně "zurčela", neuvěřitelně lahodný zpěv ptáčka otevřeli  pocity, které nenabízí civilizace - v Malé studené dolině jsem zažila totiž stav podobný euforii. Dokonale se mi povedlo být tady a teď. Splynula jsem s tím místem, stav konání a myšlenky odešli. Nebyla ve mně žádná netrpělivost, co dál, necítila jsem nic kromě naprosto otevřených smyslů, nebylo žádné plánování, chtění. Jenom jsem tam BYLA. Trvalo to určitě nějaký čas. Ten stav, kdy je vše v dokonalé jednotě a nikdo a nic ji nemůže narušit. Tu jednotu s přírodou, kterou možná prožívali naši praprapředkové předtím než se z přírody vydělili. A já se bojím, že je ten stav čím dál vzácnější a nedostupnější. Civilizace nás stále více zahlcuje, intenzivněji odlidšťuje a místa, kde můžeme  splynout s matkou zemí ubývá.  Tohle neumí tablet, iphone, ipode, mobil, počítač, skype a jiné úžasné vymoženosti techniky, tohle je jenom mezi člověkem a naší planetou. Moc miluji tohle místo a Zem. Dobrou noc.  Cantadora

  

 

není pomoc jako pomoc

 Během krátké doby jsem viděla a byla konfrontována jak pomáhají lidi. V prvním případě žena s velkým srdcem a dobrými úmysly chtěla pomoc, aniž se zeptala jestli člověk, kterému se rozhodla pomoct o to stojí. A tak nadělala svým činem víc škody než užitku. Druhý příběh je o ženě, která vstoupila do projektu na pomoc konkrétním dětem v Indii se souhlasem dospělých. Dětem, kterých rodiče nemají prostředky na jejich obživu, chtějí zlepšit jejich tíživou situaci.Pomoct jim chodit do školy a mít základní jídlo. je to moc dobrý a smysluplný projekt. Tato žena svým zápalem dokázala otevřít srdce i peněženky lidí. Uvědomila jsem si, že i já se někdy hrnu do pomoci, ale než se tak stane, musím se zeptat: "Můžu vám pomoct, s čím vám můžu pomoct nebo jak vám mám pomoci?..." Někdy jsou dobré úmysly cesta dlážděná do pekla; zvlášť v případě, když druhý člověk potřebuje spíše než pomoc -  podporu - , že si ve své situaci poradí sám. O tom by mohla vyprávět svůj dlouhý příběh Zlatá rybka. Hezký den a dobré sny. Cantadora

pauza v Druně

Proběhl poslední seminář před prázdninami, loučila jsem se básničkou:
Slunce, léto, milování, tak se holka nebraň ani....
Tu básničku nám  složila/nebo parafrázovala kamarádka, když jsme se rozjížděli do domovů na prázdniny. Tak ráda si vybavuji tu chvíli, chichotání a lehkost bytí 17letých dívek, které věřily v ráj na zemi. Básnička mi  připomíná tajemství, které ještě není odkryto. Mám ráda začátek léta, ostatně jako každé období. Pokaždé vnímám, že TANEC života nabírá na síle. A kdo se nezapojí, nemůže cítit jeho ohnivou energii.
Semináře v tomto pololetí měli překrásné sny. Potkávali se tam lidé vnímaví, obdarovaní vnitřní imaginací a hlubší moudrostí, která pokaždé vyplavala napovrch. Na začátku semináře jsme byli pro sebe cizinci, ale  rozcházeli jsme se v důvěrné blízkosti jako dávní známí. Hezké léto drazí snící.
Moc ráda budu pokračovat po letní přestávce, určené  lekci ŽÍT, v práci se sny
a 3.9.2012 v Druně v 18.00 h  nashledanou.
Cantadora

příprava na seminář o snech

Za hodinu začíná seminář o snech. Téma archetyp dítěte. Pořád nejsem správně naladěna, ale teď mi do doklaplo. Podívala jsem se na žádost o ruku, kde je zastoupeno vše co obsahuje archetyp dítěte.

http://www.stream.cz/video/685830-tohle-video-dojima-miliony-lidi-po-celem-svete

Teď můžu jít a přednášet to, co vím o archetypu dítěte. 
Téma překonání protikladů, osamělosti jako výchozího předpokladu cesty k JÁ, bezmoc, směřování do budoucnosti, téma hermafrodit, život a smrt, cestu od dítěte k hrdinovi... a zpět. Na tom videu je návod jak si můžeme celý život hrát. Jak to pomáhá, aby nás naše příliš diferencované vědomí neohrozilo a neuvrhlo zpět do temna nevědomí. Jak je důležité nezapomenout, že jsme zakořeněni v našich instinktech a i to nejvyšší a duchovné v nás musí trvale žít ve spojení s tím nejnižším instinktivním. Tak vypadá žádost o ruku, když dítě v nás se raduje, miluje, tančí a zpívá. Děkuji za to. Cantadora