naše potřeby

Rodíme se s potřebou vazby, která je v prvním roce nejsilnější. Bez fyzické vazby dítěte s matkou (nebo náhradní pečovatelky), nemluvně nemůže přežít. Fyzická vazba se postupně proměňuje v psychické vazby, které nás sytí stejně, jako matčina péče v prvním roce. Druhá neméně důležitá potřeba, související s potřebou vazby je potřeba prosadit se nezávisle, stát se nezávislou induvidualitou. Od raného věku kolísáme mezi potřebou lidí a potřebou být sám sebou.

Na semináře o snech chodí lidi, kteří potřebují sytit svojí potřebu být s lidmi. Zneklidňuje mě, jak vzrůstá potřeba nezávislosti a individualizmu na úkor skupinových potřeb. Jak málo lidí oceňuje skupinovou práci a dynamiku. Ve skupině vzniká energie, která nás obohacuje. Netroufám si z toho vyvodit, že matky špatně nasycují potřebu vazby a proto dospělí ztrácí zájem o skupinový, komunitní typ života a rozvíjí se potřeby prosadit se nazávisle..... ale tento jev vnímám a stojí za to ptát se: co se děje?

Dítě po narození potřebuje bezpodmínečnou lásku svých rodičů, aby mohlo nejenom přežít, ale aby si vytvořilo základní důvěru ke světu a v život takový jaký je. Dovolte mi nádhernou definici bezpodmínečné lásky:

"Když tě potřebuji, buď tu se mnou, pro mě. Neopouštěj mě ani pohledem. Tolik tě potřebuji, nemůže bez tebe žít. Když mě zklameš nebo hatíš mé záměry, nenávidím tě tak, že bych chtěl, abys nikdy neexistovala. Nech mě, abych tě nenáviděl, ale měj mě ráda pořád a pořád. Ať tě miluji, nebo nenávidím, miluj mě pořád a pořád , protože mě k životu pojí jedině tvá láska. Nech mě tě nenávidět z celého srdce, abych se mohl naučit mít rád z celé duše. "

(Benoit Rancourt z knihy: Zbavit se minulosti/Jak léčit dávná emoční zranění)

Když zažijeme pocit bezpodmínečné lásky, důvěru v to, že jsme takhle milováni matkou, ať cítíme cokoliv, jsme připraveni to světu postupně vracet důvěrou a láskou k lidem. Jsme připraveni unést své pocity různého druhu a přijmout je.

Směrem ven můžeme milovat a cítit radost, smutek, strach a naše duše ví, že můžeme milovat druhé a být lidmi milováni.

Směrem dovnitř, ať cítíme jakékoliv emoce, tak si zachováváme základní pocit důvěry v sebe. Naše nenávist, strach, smutek nás neohrozí z dlouhodobého hlediska natolik, abychom necítili, že se máme rádi navzdory tomu, co prožíváme.