seminář

Včera proběhlo první setkání uzavřené skupiny, která pokračuje v práci se sny. Jsem vděčna za to, že se sešlo tolik lidí, kteří věří v důležitost snů a pracuji na chápání snového jazyka. Jsem ráda za to. Děkuji za ty dary.

Zatím v našich domácích vodách je povědomí o vážnosti snů spíše znehodnoceno všemi těmi snáři, které jsou k dostání v knihkupectvích. Ale i tady se rozšiřuje počet lidí, kteří integrují sny jako důležitou součást sebe a hledají cestu k návratu domů přes poznání snů.

Částečně proto jezdím ráda do Španělska, kde se nestydím říkat, že jsem cantadora, vykladačka příběhů a snů, protože reakce lidí je odlišná. Neudivuje je to a hned se na mě obrací se svými sny, které považují za svoji přirozenou součást. Není to magický realizmus, je to možná reálnější přístup ke své duši, než odmítání toho, čemu nerozumím a proto to odmítám jako blbost, nebo něco, co vlastně neexistuje.

Dnes cítím tichou radost, protože jsme včera pracovali s naší hlubší vrstvou uvězněných instinktů a každý po svém vnímal, co s tím potřebuje udělat a v jaké oblasti jsou jeho instinkty spoutány.

První krok jsme zvládli, pojmenovali jsme symboly zvířat a zoologické zahrady. Druhý krok, brát vážně poselství snu je teď na snící.

Ten sen oslovil většinu snících, takže je to i na nich, co s vyřčeným budeme dělat dál? Upadne to zase do nevědomí? Nebo tomu budeme čelit?

Budu to mít jako intelektuální zábavu nebo jako svoji podpůrnou hůl na cestě, abych poznal své pravé já? To je ta volba. Hezký zimní den. Cantadora

sníh

Sníh přinesl kromě jiného i stav prázdnoty. Cítím se jako sníh: bíle, nepopsaně a nehybně. Sníh byl nejkrásnější, když se ho ještě nedotkla lidská noha. První den jsem byla okouzlena a euforicky lehká. Druhý den začal sníh šednout. Jak šli dny, tak se sníh měnil a dnes je špinavý. Tak nějak se naše lehkost dětství, kdy je vše kouzelné a bílé postupně taky mění.
Obveselilo mně poznání, že tento stav lehkosti bytí může sníh znovu navodit. Všechny argumenty typu: hodně sněhu - hodně odklízení, hodně zlomenin, zvýšené riziko dopravní kalamity... jsem hodila za hlavu a vůbec, nechala jsem doma strašně důležité věci a vydala jsem se do lesa, kde jsem brzy ráno našlapovala do bílé peřinky a vybavila jsem si pocity, kterého je schopno dítě - radost z daného okamžiku, pocit, že objevuji svět, který je bezpečným místem plným lásky a překvapení... ticho a bílo mi vrátilo schopnost duše se obnovovat. Tak hezký víkend plný obnovy přeji. Cantadora

cykly

Začnu tam, kde jsem skončila, u našich instinktů a jak je posilovat.

Naší přirozeností je procházet cykly: život - smrt - život. Při narození je cyklus života velmi silný a čistý - jak rosteme, přichází první setkání s cyklem smrti, který si pamatujeme každý jinak: viděli jsme umřít pejska, odešel někdo blízký, pozorovali jsme přírodu a v zimě jsme marně pátrali po zelené travičce... každý si prožil ten moment pochopení, že něco nehraje a život není jenom růst, ale i konec. Dětství tohle obrovské poznání hodí za hlavu a přimyká se ještě víc k životu. V pubertě už ale zažívá otřes a nastupuje cyklus smrti, konec dětství, dětského vidění světa, nastupuje ničivý rytmus. Mladý člověk musí všechno zničit, aby mohl vstoupit do dalšího období života. Znehodnotí rodiče, školu, hodnoty, kterým důvěřoval, protože to byl svět jednoty jeho a rodičovského domu. Taky si pamtuji ten den, kdy jsem si vážně říkala, kdy vyměnili moje dítě za toho nesnesitelného spratka. A určitě podobně na tom byli moji rodiče se mnou.

Po obnově rytmu života mladý člověk najde začátek své vlastní cesty. Po letech zase smete vše co bylo vybudováno a prožito, aby mohl mladý člověk dostát úkolům středního věku. Mezitím člověk žije a musí zvládnout i reálnou smrt blízkých i docela neznámých a narození dětí, tak jak se to střídá.

Přírodní lidi věnovali těmto rytmům mnohem větší pozornost a ve svých kmenech měli různé rituály na střídání rytmu života-smrti-života.

Naše instinkty nás vedou po cestě životem, rozumí těmto rytmům a stejně jako sny nefungují na principu kritiky dobra a zla, správného a špatného. Pro instinkty je důležitá otázka co je užitečné a neužitečné, co je ničivé a co je tvůrčí. Využívá jedno nebo druhé v závislosti na rytmu života-smrti-života.

"Navíc intuice poskytuje možnosti. Když si spojena s instinktivním Já, máš přinejmenším čtyři možnosti výběru..., dva protiklady a střední cestu a možnost dalšího promyšlení. Nejsi-li v souladu s intuicí, můžeš si myslet, že máš pouze jeden výběr, a ten se zdá být nežádoucí. A možná si myslíš, že bys měla proto trpět. A poddat se. A přinutit se to udělat. Ne. Existuje lepší cesta. Naslouchej vnitřnímu slyšení, vnitřnímu vidění, vnitřnímu bytí. Následuj je, vědí co dál."

tolik z knihy Ženy, které běhaly s vlky.

Pro trénování intuice je dobrým nástrojem naše tělo, které reaguje velmi citlivě na to, co je pro ně dobré a co. Poslouchat ho, je jeden z úkolů, který nás může přivést k sobě a našim potřebám.

A to je začátek cesty, jak vyjít vstříc k ostatním. Hezký den. Cantadora

co chci já?

Naše vědomí, které poznáváme skrze mysl, používá čtyři funkce: myšlení, cítění, vnímání a intuici. V několika snech teď pracujeme s objevováním intuice. Mnozí z nás celoživotně nebo dočasně intuici uvěznili a vytěsnili do temnoty našeho nevědomí jako překážející funkci.

Když to dělám já, tak si uvědomuji, že nechávám mluvit složenky i když intuice jasně říká, tohle proboha nedělej, do toho se nepouštěj... Pro někoho je to strach z toho, že nebude povýšen, nebude milován nebo uznáván, respektován.... ale tohle všechno si může člověk dávat sám. Způsob jakým nasloucháme intuici je uložený i v pohádce o Popelce, která dostane jeden těžší úkol než druhý: týkají se třídění čočky a hrachu od popela. Je to symbolické vyjádření procesu tříbení pravého od nepravého. Holoubci Popelce pomáhají, aby tento úkol zvládla, stejně jako my, když třídíme semínka moudrosti od smetí a pomáhají nám naše instinkty (holoubci). A jaké kritérium máme používat pro pochopení toho, co je správné? Ne to, které nám vnucuje okolí, rodiče nebo partner. Když teď pominu to, že žijeme ve společnosti, která má svá pravidla a na kterých jsme se shodli, aby naše společnost fungovala ke prospěchu většiny, tak tím kritériem má být právě volání naší duše, které je odlišné od toho, co nám život nabízí ve svém nabídkovém katalogu.

Příklad pro pochopení tohoto procesu jsem vybrala z knihy: Ženy, které běhaly s vlky od Estés Pincola Clarissy.

"Představte si švédské stoly, obložené lososem se šlehačkou, čerstvými houskami, hovězí pečení, ovocným salátem, rýží a curry, jogurtem a dalšími dobrotami. Představ si, že si to všechno prohlédneš a uvidíš určité věci, na které máš chuť. Řekneš si: Ach! Nejraději bych si vzala kousek tohoto, kousek z tamtoho a něco tady. Někteří muži i ženy dělají veškerá svá životní rozhodnutí tímto způsobem. Kolem a okolo nás je stálý svět nabídek, který se mistrně vkrádá do našich životů, vzrušuje a přináší chutě, kterých dříve bylo málo nebo neexistovaly. Tímto stylem vybíráme věc, protože se prostě vyskytla v daném momentě pod naším nosem. Není to nezbytně to, co chceme, ale je to zajímavé, a čím déle na to zíráme, tím se to stává více žádoucí. Když jsme spojeny s instinktivním Já, s duší ženství, která je přirozená a nespoutaná, potom namísto toho, co se nabízí, si řekneme: Po čem hladovím? Bez toho, abychom se dívaly na cokoliv venku, zamíříme dovnitř a ptáme se: Po čem toužím? Co si nyní přeji? Nebo: Na co mám chuť? Po čem prahnu? A odpověď většinou přichází rychle: Ach, myslím, že chci ... víš, co by bylo opravdu dobré, je něco z tohoto nebo z tamtoho ... ó, ano, to je to, co opravdu chci.

Leží to na švédském stole? Možná ano, možná ne. Ve většině případů obvykle ne. Budeme po tom muset trochu pátrat - někdy i delší čas. Ale nakonec to najdeme a budeme rády, že jsem vyslechly naše hlubší touhy."

Proto, když se ve snu objeví různé symboly, které nás brzdí:

- běžím, ale nemůžu se hnout z místa,

- startuji auto, ale není v něm benzín,

- kráčím městem a přicházím na konec nějaké ulice, která se ukáže jako slepá,

- lezu do hor, ale batoh je pořád težší, vím že dál už nemůžu.... atd.

Ptejme se: co teď prožívám, dělám, co se teď děje v mém životě? A pak další otázku: Po čem toužím? Co si přeji já?

Jak posilovat spojení s intuicí? To až příště... s láskou Cantadora

P.S. A jdu se ptát, co chci dál...

1. 1. 2010 a Héraklés

Při práci se sny vnímám pocity snících, jak vyvolává objevení našich instinktivních části silné, často negativní emoce. Přitom díky instinktům jsme přežili všechny potíže, které našim předkům život v přírodě přinášel. Teď nahradili nesnáze života v jeskyních těžkosti života v civilizované společnosti. K tomu, abychom zvládali potíže potřebujeme mimo jiné Sílu a integraci našich instinktů. Dovolila jsem si citovat a zkrátit tarotovou kartu Síla z knihy Mýtický tarot:

" Z hlediska archetypálního významu je Héraklés, bojující s nemejským lvem praobrazem, jenž popisuje těžký úkol, jakým je zkrocení oné dravé šelmy číhající v našem nitru, která, je-li na svobodě, vládne nadpozemskou silou. Současně jde však i o zachování animálních neboli zvířecích dispozic vlastních duši člověka. Jednak těch, kterých je možno využít tvůrčím způsobem, jakož i těch, které jsou klíčem k přežití.... Lev je v mytologii již od dávných věků spojován s královskou vznešeností, a to i tehdy, když se projevuje destruktivním způsobem. Je dokonalým obrazem probouzejícího se a tedy dětinského jáství neboli vědomí sebe sama, naprosto opilého tímto objevem a dokonale egocentrického, projevujícího se nezkrotně, až neurvale. Jen touto cestou se může zrodit - prostřednictvím vědomého vydělení se od ostatního bytí - jedinečná individualita. Proto nemůžeme posuzovat nemejského lva jako vtělené zlo, neboť si musíme uvědomit, že jeho kůže je svou nezranitelností symbolickým vyjádřením další důležité kvality, totiž nepřemožitelnosti. Tato nepřemožitelnost vychází z vědomí věčného trvání duchovního nitra, které povstává z jasného uvědomění si sebe sama. Jestliže si oblékneme kůži obávaného lva, kterého jsme ve svém nitru zdolali, pak názory ostatních - těch, jež si osobují právo zasévat strach do srdcí nevědomě ustrašených obětí - ztrácejí na své síle a stávají se, směšnými, neboť jsme vyzbrojeni vědomím nezničitelnosti svého jáství, vědomím své duchovní nesmrtelné podstaty. Leč, ať se magická moc skrytá za nezranitelnou kůží jeví jakkoli lákavě, lev zůstává i nadále pro svou zvířeckost strašlivou dravou šelmou.

Jakmile osobnost podlehne působení tohoto animálního vzorce chování, začíná jednat na základě pudu o přežití, jehož hlavním rysem je to, že klade sebe sama na první místo před všechny a všechno ostatní. Zbavuje se každého a zaútočí na všechno, co jí stojí v cestě. Takto ničivě bude jednat do té doby, dokud nebude spokojena s novým rozvržením sil. Vztek je jedním z projevů tohoto pudového jednání. Nemáme tím na mysli úměrnou, zdravou formu rozhořčení, která je v dané situaci odpovídající reakcí, ale spíše záchvat výbušné zuřivosti, který vyvolala skutečnost, že se něco neodehrává přesně podle vlastních, sobeckých představ. Nesmiřitelná pýcha je dalším ze způsobů, jak se tento pud projevuje. Opět se nejedná o přiměřenou sebeúctu, nýbrž o bombastickou nadutost a přehnanou sebedůležitost, která umí velmi rychle přejít ve tvrdý výpad a neúprosně tvrdé jednání vůči těm, na nichž jsme závislí, nebo těm, jež nás odsouvají do pozadí a upírají nám možnost být středem pozornosti. Lev se v mnohém podobá rozzlobenému dítěti v našem nitru, které vyžaduje, aby se celý svět točil jen kolem něj, a jestliže tomu tak není, slepě bije kolem sebe.

Jakmile se nám podaří tuto šelmu zkrotit, dostane se nám symbolické odměny ve formě zázračné lví kůže. Z psychologického hlediska se jedná o integraci neboli vědomé přijetí vitální síly, která náleží našemu vnitřnímu dravci a současně o její podřízení se vědomému jednání, jehož součástí je i zodpovědnost za naše činy.

Tím přestává, být Héraklovo přemožení lva "zabitím", ale stává se symbolickým vyjádřením transformace, během níž jsou animální tendence a nezkrotná síla kultivovány a začínají se projevovat lidským, nikoli zvířecím způsobem....

Héraklés mohl stejně tak dobře lva zabít, aniž by z krveprolití vyplývalo cokoli pozitivního. A tímtéž způsobem se v našem nitru projevuje Héraklova negativní stránka: divoká síla, kterou jsme si částečně podmanili, je užívána k tomu, aby potlačila všechny instinkty a vytěsnila je ještě hlouběji do nevědomí, a tím zamezila jakékoliv transformaci, která nastává prostřednictvím konfrontace s nimi. Výsledkem je potom neproniknutelný krunýř, za nějž se duše skryla, a jímž se obrnila proti životu, kde není stopy po náznaku vášně ani hněvu, a tím pádem zde chybí i vědomí vlastní identity.

Z hlediska výkladu je karta Síla známkou, že se objeví situace, v níž pro nás bude nevyhnutelný střet s naší vnitřní šelmou. Jestliže tato konfrontace nastane, je to proto, že nastal čas, abychom se osvědčili ve zkoušce, která prokáže, zdali již umíme tvořivě zvládnout svůj vztek a zbytečnou pýchu. Abychom dramatické okolnosti této výzvy zvládli, budeme potřebovat odvahu, sílu a vnitřní disciplínu, kvality nikoli předstírané, ale skutečné. Zkušenost, kterou tak získáme, nám umožní proniknout k nezkrotným silám dřímajícím v našem nevědomí, a současně nám pomůže probudit i onoho bájného hrdinu Hérakla, jenž je skryt v nitru každého z nás, a v jehož moci je toto nepřemožitelné zvíře podmanit.

.... Jeho úkolem nyní je, aby se pokusil zvládnout svůj dravčí egoismus a samolibost, což se mu podaří tehdy, nalezne-li v sobě během této zkoušky nejen skutečnou víru v sebe sama, ale i vědomí sounáležitosti s ostatními lidmi."

Dobrou noc. Cantadora