Naše vědomí, které poznáváme skrze mysl, používá čtyři funkce: myšlení, cítění, vnímání a intuici. V několika snech teď pracujeme s objevováním intuice. Mnozí z nás celoživotně nebo dočasně intuici uvěznili a vytěsnili do temnoty našeho nevědomí jako překážející funkci.
Když to dělám já, tak si uvědomuji, že nechávám mluvit složenky i když intuice jasně říká, tohle proboha nedělej, do toho se nepouštěj... Pro někoho je to strach z toho, že nebude povýšen, nebude milován nebo uznáván, respektován.... ale tohle všechno si může člověk dávat sám. Způsob jakým nasloucháme intuici je uložený i v pohádce o Popelce, která dostane jeden těžší úkol než druhý: týkají se třídění čočky a hrachu od popela. Je to symbolické vyjádření procesu tříbení pravého od nepravého. Holoubci Popelce pomáhají, aby tento úkol zvládla, stejně jako my, když třídíme semínka moudrosti od smetí a pomáhají nám naše instinkty (holoubci). A jaké kritérium máme používat pro pochopení toho, co je správné? Ne to, které nám vnucuje okolí, rodiče nebo partner. Když teď pominu to, že žijeme ve společnosti, která má svá pravidla a na kterých jsme se shodli, aby naše společnost fungovala ke prospěchu většiny, tak tím kritériem má být právě volání naší duše, které je odlišné od toho, co nám život nabízí ve svém nabídkovém katalogu.
Příklad pro pochopení tohoto procesu jsem vybrala z knihy: Ženy, které běhaly s vlky od Estés Pincola Clarissy.
"Představte si švédské stoly, obložené lososem se šlehačkou, čerstvými houskami, hovězí pečení, ovocným salátem, rýží a curry, jogurtem a dalšími dobrotami. Představ si, že si to všechno prohlédneš a uvidíš určité věci, na které máš chuť. Řekneš si: Ach! Nejraději bych si vzala kousek tohoto, kousek z tamtoho a něco tady. Někteří muži i ženy dělají veškerá svá životní rozhodnutí tímto způsobem. Kolem a okolo nás je stálý svět nabídek, který se mistrně vkrádá do našich životů, vzrušuje a přináší chutě, kterých dříve bylo málo nebo neexistovaly. Tímto stylem vybíráme věc, protože se prostě vyskytla v daném momentě pod naším nosem. Není to nezbytně to, co chceme, ale je to zajímavé, a čím déle na to zíráme, tím se to stává více žádoucí. Když jsme spojeny s instinktivním Já, s duší ženství, která je přirozená a nespoutaná, potom namísto toho, co se nabízí, si řekneme: Po čem hladovím? Bez toho, abychom se dívaly na cokoliv venku, zamíříme dovnitř a ptáme se: Po čem toužím? Co si nyní přeji? Nebo: Na co mám chuť? Po čem prahnu? A odpověď většinou přichází rychle: Ach, myslím, že chci ... víš, co by bylo opravdu dobré, je něco z tohoto nebo z tamtoho ... ó, ano, to je to, co opravdu chci.
Leží to na švédském stole? Možná ano, možná ne. Ve většině případů obvykle ne. Budeme po tom muset trochu pátrat - někdy i delší čas. Ale nakonec to najdeme a budeme rády, že jsem vyslechly naše hlubší touhy."
Proto, když se ve snu objeví různé symboly, které nás brzdí:
- běžím, ale nemůžu se hnout z místa,
- startuji auto, ale není v něm benzín,
- kráčím městem a přicházím na konec nějaké ulice, která se ukáže jako slepá,
- lezu do hor, ale batoh je pořád težší, vím že dál už nemůžu.... atd.
Ptejme se: co teď prožívám, dělám, co se teď děje v mém životě? A pak další otázku: Po čem toužím? Co si přeji já?
Jak posilovat spojení s intuicí? To až příště... s láskou Cantadora
P.S. A jdu se ptát, co chci dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat